../images/motiv.JPG (37731 bytes)
Právě nás čte : . TURISTICKÝ RUCH.CZ
Česká Republika > Morava > Olomoucký kraj > Okres Olomouc > Tršice >

Související odkazy


Tršice
Tršice
 


Obec Tršice leží v České republice, v JJV části okresu Olomouc. Celý povrch Tršic náleží horopisně k Nízkému Jeseníku. K obci Tršice přísluší další obce v blízkém okolí, a to Lipňany, Hostkovice, Přestavlky, Vacanovice a Zákřov. Geografickou polohu obce určují tyto střední hodnoty zeměpisných souřadnic: 49°33´s.z.š. a 17°26´v.z.d. Katastr Tršic tvoří nepravidelný obrazec protažený ve směru severojižním. Jeho největší délka v rovnoběžkovém směru je 3,650 km a největší šířka ve směru poledníkovém 6,035 km. Rozloha katastru obce 14,09 km2, tj. 0,97% rozlohy okresu Olomouc. (Rozloha všech katastrů, příslušných k Obci Tršice, činí 25,03 km2, což je 1,72% rozlohy okresu Olomouc) Tršická pahorkatina vyplňuje celý katastr obce, i když sama je podstatně rozlehlejší. Na území Tršic dosahuje Tršická pahorkatina maximální výšky 364,8m n.m. v SV části a tento bod leží na katastrální hranici. Nejnižší bod se nalézá v J části v místě, kde říčka Olešnice protíná katastrální hranici a má hodnotu 252,5m n.m. Střední výška odpovídá hodnotě 295,7m n.m. Střední sklon Tršické pahorkatiny je 2°49´. I když relativní převýšení činí 112,3m, rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným domem je jen 45m. Od okresního města Olomouce jsou Tršice vzdáleny vzdušnou čarou 13 km VJV a 16 km (směrem přes Velký Týnec) nebo 16 km (směrem přes Doloplazy) po silnici. Blíže k Tršicím ale leží druhé centrum oblasti, město Přerov. Přerov je vzdálen 10 km J vzdušnou čarou a 14 km po silnici. Nejbližší železniční stanice je v Přerově.


Nejstarší dochovaná písemná zpráva o existenci Tršic je z roku 1282. Na listině kláštera Hradiště u Olomouce z toho roku je mezi jinými uveden jako svědek Oneš z Tršic (de Trssicz). Tento vladyka zaujímá jednu z nižších příček hiearchického žebříčku tehdejší feudální vládnoucí třídy. V Tršicích vlastnil nějaký pozemkový majetek. Předpokládá se, že měl v Tršicích vlastní zemanské sídlo-tvrz a dvorec, jehož provoz byl zajišťován čeledí a robotní prací nevolníků, jimž byla část půdy v okolí vesnice rozdělena k obdělávání a na niž nacházeli obživu. O dalších feudálech, kteří měli v Tršicích majetek, jsme informování ze zápisů v zemských deskách od poloviny 14.století. Do zemských desek byli zapisovány majetkové převody mezi světskými feudálními vlastníky. Jejich stručná forma však většinou nedovoluje blíže nahlédnout do skutečných poměrů ve vsi. Tak se v roce 1359 připomíná Hereš z Tršic. O rok později zde zapsal jistý Náhrad své manželce Anně 50 kop grošů věna. Časté zápisy na tršické zboží v zemských deskách z tohoto období dávají tušit, že vesnice neměla jednoho pána, ale byla rozdělena na díly, jejichž velikost a ekonomickou funkci můžeme jen s obtížemi rekonstruovat. Snad třetinu vsi drželi koncem 60.let 14.století Medvídek z Tršic a jeho strýc Václav z Doloplaz. V roce 1370 totiž vyměnili třetinu Tršic a třetinu Bělé s Unkem z Majetína za jeho majetek ve Svésedlicích a v roce 1371 Medvídek vyplatil své sestře Anně, provdané za Vlčka z Rataj, věno na Tršicích. Koncem 60.let tedy můžeme předpokládat existenci vladyků z Tršic, kteří ve vesnici vlastnili mimo jiné zmíněný dvorec snad o dvou lánech a ten jako věno přenechali své sestře Anně. Své nároky na majetek v Tršicích uplatnil rovněř Oldřich Stoš z Bránic na základě skutečnosti, že byl byl ručitelem Viknana z Tršic, který se zadlužil u židů. Zdálo by se, že s těmito žalobami se Lacek z Kravař snadno vypořádal poté, co mu v roce 1406 moravský markrabě Jošt udělil v léno tvrz Tršice a ves ležící pod tvrzí s rybníky, mlýny, selskými grunty, poli, lesy, loukami a patronátním právem k tamnímu kostelu, tak jak toto zboží na markrabě spadlo po smrti Unky z Majetína. V průběhu husitských válek dostala vesnice nového majitele, když podle deskového zápisu z roku 1437 Václav Ruš a Jan z Doloplaz ves Tršice s tvrzí a dalším příslušenstvím včetně patronátního práva postoupili Mladotovi z Prusinovic. Po Mladotově smrti spravovala majetek nejprve jeho manželka Anežka z Rokytnice. V roce 1460 obvinila Jana Tunkla z Brníčka, že služebníci jeho otce pobrali na tršické tvrzi nějaké stříbro, stříbrné pásy, sukně a další věci, které Tunkl nechce vrátit. Později připadly Tršice Mladotově dceři Markétě z Prusinovic a ta v roce 1464 přijala k jejich společnému držení svého manžela Bohuslava z Kokor. Po Bohuslavově smrti zdědil tršické zboží jeho syn Záviš z Kokor, který v roce 1499 nejprve učinil svým společníkem na tršické tvrzi a jejím příslušenství strýce Hynka z Vrahovic a o dva roky později mu majetek prodal za 3400 uherských zlatých. Nejbližší deskový zápis je z roku 1529, kdy Jetřich z Prusínovic vložil tršické panství Jiřímu Žabkovi z Limberka. Vrchnostenské sídlo bylo již při této příležitosti nazýváno zámkem. Na Žabkovu žádost povýšil v roce 1526 král Ludvík ves Tršice na městečko a tím byl právně vyjádřen skutečný stav, kdy se někdejší vesnice, jež byla v minulosti samostatným statkem často rozděleným i mezi několik držitelů, postupně stávala centrem panství i administrativním i ekonomickým střediskem blízkého okolí. Na základě královského povýšení získala tršická obec právo šenkovat pivo, víno i pálenku, stavět pivovary, konat každé pondělí trh a v týdnu po sv.Kunhutě trh výroční, pečetit černým voskem. Ve znaku městečka byl štít blankytné barvy rozdělený v půli vodorovně dvěma břevny, v horní polovině se žlutým vyobrazením polovice orla, v dolní s vyobrazením žabky s hlavou obrácenou vlevo. V deskovém zápise pro nového majitele je sice tršické panství uvedeno ve stejném rozsahu jako ve vkladech předchozích, tedy s dvěma lidmi v Laznikách, pustými vesnicemi Otěhřiby a Bělou, osedlými Zákřovicemi a Zatěší, ale ve skutečnosti se právě při této příležitosti tršické panství rozrostlo o vesnice Lipňany a Vacanovice, jež Jiří Žabka získal v lednu 1532 od krále Ferdinanda a již v únoru toho roku je přenechal Žibřidovi z Bobolusk. Žibřid měl v roce 1560 spor s olomouckým biskupem o obsazení tršické fary, když odtud vypudil katolického faráře Šimona a na jeho místo povolal ultrakvistického kněze z Kokor. Jestliže nás dosavadní prameny informovaly především o feudálech, kteří se v Tršicích střídali, pak od 2.poloviny 16.století získáváme přece jen plastičtější obrázek o skutečných poměrech v městečku. Ve feudálním období dějin Tršic tvoří významný předěl rok 1568. Městečko i s připojenými vesnicemi se tehdy ocitlo pod církevní vrchností, pod kterou patřilo - s výjimkami v počátečním období - až do samého konce feudalismu v roce 1848. Za zmínku ještě stojí to, že za dobu třicetileté války podnikli Švédové řadu spížovních i kořistnických výpadů. Při jednom z nich, v roce 1642, vpadli též do Tršic, kde vypálili městečko, kostel a faru. Přitom se obětí plamenů stali též archiválie, které dnes chybí. Další tragický požár v dějinách obce vypukl dne 19.července 1830. Nepozorností kuchařky vyšlehl plamen, podporovaný náhle se zvednuvším silným větrem a bylo zničeno 41 domů, kostel, fara, zámek, všechna hospodářská stavení u něj a pivovar. Po roce 1848 byly okolní pozemky a objekty rozprodány církví a rozděleny mezi tehdejší poddaný majetnější lid a církevní hodnostáře sídlící v obci. Starého data jsou i první zmínky o škole (1622) a kostele (1374), který byl dvakrát vypálen (1642 Švédové, 1758 Prusové) a dnešní stavba je z let 1905-1906. Středověká tvrz nad obcí byla v roce 1568 přestavěna na renesanční zámek. Významnou úlohu v hospodářském životě Tršic měly rybníky, kterých se uvádí (r.1694) celkem 6 a ke stejnému datu je i první zmínka o chmelnicích, které ale postupně zanikaly. Novodobá historie tršického chmelařství je spojena s rokem 1861, kdy místní rolník Hynek Floryk ve spolupráci s významným chmelařským odborníkem prof.Janem Lamblem vysadil první chmelnici a jeho úspěchy vedly k rychlému zakládání chmelnic v Tršicích i okolí. V roce 1883 se ustavil Chmelařský spolek pro Tršice a okolí, který hájil zájmy chmelařů, měl vlastní pokusnou chmelnici a díky jeho podpoře byla v roce 1927 postavena moderní budova Zemské odborné zemědělsko-chmelařské školy v Tršicích. Rozvoj chmelařství od konce 19.století příznivě ovlivňoval rozvoj zemědělství i hospodářského života na Tršicku. V roce 1869 vznikla pošta, 1870 záložna, která patřila k velmi úspěšným peněžním ústavům a poporovala další hospodářský i kulturní život kraje. V roce 1903 zahájila provoz družstevní mlékárna a roku 1924 družstevní pekárna. Ekonomický rozmach se projevil i bohatým životem kulturním a společenským, významný byl především hudební život obce. Jeho vyvrcholením-vedle řady významných hudebníků-bylo nastudování Smetanovy Prodané nevěsty v Tršicích místními ochotníky v roce 1928 (zásluhou tršického rodáka, profesora brněnské konzervatoře, Maxmiliána Koblížka). Obec Hostkovice má velmi bohatou historii. Hostkovice musely být již za dob pohanských, před rokem 863, kdy Cyril a Metoděj přišli na Moravu, obydleny, o čemž svědčí četné popelnicové střepy na polích, u Boží muky a jinde nalezené. Pohunčí (stavovští poslové) byli lidé, kteří byli osvobozeni od roboty, tvořili zvláštní obec s vlastním rychtářem a měli svou pečeť a znak. Byli podřízeni nejvyššímu komorníkovi. V soudnictví podléhali právu zemskému, byli osvobozeni od všech jiných povinností. Ve XIII.století se jmenuje jeden z hostkovských pohunčích "Hostík", od něho je odvozeno jméno obce. Hostkovice se mohou pyšnit mezi sousedícími obcemi pravděpodobně nejstarší první známou písemnou zmínkou. Je z roku 1275. O Lipňanech je první zápis z roku 1281, o Tršicích až z roku 1282, o Vacanovicích z roku 1351 a o Zákřově z roku 1364. Tyto údaje samozřejmě nepodávají přesné svědectví o době založení jednotlivých obcí. Obec nikdy nebyla součástí tršického panství, na rozdíl od Vacanovic, Lipňan a Zákřova. (Tyto obce k němu přibližně 300 let příslušely.) Spolu s Přestavlkami příslušely Hostkovice v pobělohorské době k panství rokytnickému, které až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773 vlastnila jezuitská kolej v Olomouci Obec není a nikdy nebyla součástí tršické farnosti. Po mnoho století se svatby a pohřby hostkovických občanů konaly v kostele ve Velkém Týnci. Tamní farní úřad jim dříve sloužil jako matrika. Hostkovické děti asi do roku 1970 nenavštěvovaly tršickou školu. Obecnou školu měly v Čechovicích (zrušena 1967), "měšťanku" ve Velkém Týnci. Pěstováním chmele započalo v Hostkovicích roku 1880. Počet ani výměra chmelnic však zde nikdy nebyla příliš velká. Ve dvacátých letech pěstovalo chmel údajně pouze pět rolníků. Za rolnickou usedlostí č. 15 bylo zřízeno v roce 1932 obecní plavisko. Sloužilo hlavně jako zdroj vody pro parní lokomobily, které se tehdy v Hostkovicích nejčastěji používaly k pohonu mlátiček. (Elektřina sice byla do obce zavedena v roce 1929, avšak parní lokomobily sloužily dál.) Koncem minulého století byly v obci po určitou dobu dvě hospody. Panská hospoda na č.p. 3, prodaná v roce 1781 do vlastnictví hostinskému Waltrovi, musela dle odstupní smlouvy čepovat kokorské pivo a kořalku. Sloužila občanům přibližně do roku 1890. Hostinec č. p. 24 byl postaven v roce 1880. (Seznam tanečních zábav, které se v něm konaly v letech 1880-1888, je uložen v okresním archívu). Na prodejnu Jednoty byl přeměněn v šedesátých letech. Od té doby v obci není hostinec. O založení a majitelích pivovaru jsem podrobnější zápis nenašel. Je známo, že stával za stodolou usedlosti č. 15, pod níž měl sklepy. Led, dovážený pro jeho potřebu z vacanovického rybníka, byl ukládán do sklepů, jejichž zbylé části se dosud nacházejí asi 100 m severně od Boží muky. Vodu bral pivovar asi z pramene, který je u obecního plaviska. Posledním jeho provozovatelem byl F.Grigar, sládek a rolník z č. 10, který živnost pivovarnickou vypověděl roku 1899. Budova pivovaru byla přestavěna na sušárnu chmele a deputátní byty. Nyní je vše zbouráno. Výletiště Cyrilka bylo v období těsně před 2.světovou válkou a také ještě po ní známo v širokém okolí. V letním období se tam konaly každou neděli taneční zábavy. Výletiště se nacházelo v katastru Přestavlk, avšak majitelem lesa, v němž se nacházelo, byl Ladislav Nevrkla z Hostkovic č. 11. Velmi výnosný provoz Cyrilky zabezpečovali občané hostkovičtí. Pololán č. 18 zakoupil v roce 1884 Bohumil Bém z Tršic. V obecní kronice na str. 69 je o tomto hospodáři psáno, že "byl moc podnikavý, stavěl stáje, stodolu, první parní (tedy pravděpodobně horkovzdušnou) sušárnu na chmel v roce 1899, pak velké novomódní chlévy pro vepře ...". V roce 1927 se na grunt oženil syn Zdeněk Bém. I o něm se kronikář zmiňuje, avšak na jiném místě (na str.254), jako o "pokrokovém hospodáři, kterého si lidé široko daleko vážili." V čísle popisném 29 vybudoval v r. 1912 Bohumil Bém továrnu "Bémův závod na zpracování ovoce a zeleniny". Vařily se zde marmelády, povidla, tlačena byla různá ovocná vína a pálena slivovice. V roce 1917 pak byla ještě postavena sušárna na ovoce. Za účelem zabezpečení výhodného odbytu byly navazovány kontakty hlavně s odběrateli z výše položených oblastí, kde se některým druhům ovoce nedařilo. Bémův závod samozřejmě zabezpečoval i dopravu svých výrobků až ke spotřebitelům. Závod na zpracování ovoce a zeleniny dobře prosperoval ve dvacátých a třicátých letech. Za 2. Světové války došlo k útlumu výroby a pravděpodobně brzy po osvobození závod zanikl. Po větší část doby existence tento závod řídil Josef Kozák, který u Bémů začal pracovat v průběhu 1.světové války jako ruský válečný zajatec. V roce 1950 byl Zdeněk Bém prohlášen za "venkovského boháče". I s rodinou se musel z obce odstěhovat a na usedlosti byla zřízena "národní správa". Asi za tři roky pak došlo k přidělení polí ostatním rolníkům do "nuceného nájmu". Později zůstal grunt prázdný. Chátral, zatékalo do něj, po částech začal padat. Na jeho místě stojí nyní čtyřbytová obytná budova, postavená v sedmdesátých letech. V padesátých letech se musel ze své zemědělské usedlosti č.p. 11 i s rodinou vystěhovat také Ladislav Nevrkla, další "venkovský boháč" čili "kulak". Zemědělská usedlosti č.11 sloužila pak po nějakou dobu jako sídlo strojně traktorové stanice (STS). V roce 1980 byly v její průčelní části zřízeny čtyři byty pro zaměstnance UP závodů (továrny na nábytek) ve Velkém Týnci. Dům nyní vlastní dcery původního majitele. JZD bylo v Hostkovicích založeno poměrně pozdě, až v roce 1957. Téměř ve všech obcích olomouckého okresu tehdy družstva existovala podstatně dříve. Hospodařilo pouze asi na 120 ha, mělo však, ve srovnání s většinou ostatních JZD, velmi dobré hospodářské výsledky. Hodnota "pracovní jednotky" (PJ), tedy přibližně odměna za celý jeden den práce, dosahovala v Hostkovicích až 25 Kčs, jinde často i méně nežli 10 Kč. Vedle zemědělské výroby provozovalo JZD jako vedlejší výrobu studnařství. Hloubení studní prováděli na různých místech Moravy. Během patnáctileté existence zřídilo JZD mostní váhu, sušárnu zrna, čističku obilí v č.12, ocelokolnu na uskladnění obilí a strojů, kravín pro 50 dojnic (adaptací stodoly a stájí v č.18) a sklad pohonných hmot ( adaptací budovy č. 29). Asi v roce 1970 také byla postavena pro pracovníky JZD (na místě pololánu č.p. 18) nová jednopatrová budova se čtyřmi bytovými jednotkami. Funkci předsedy vykonával nejprve Antonín Stejskal (8 roků) a pak Rostislav Stejskal (7 roků). Samostatné JZD Hostkovice zaniklo v roce 1972 sloučením s JZD Vacanovice. Obec Lipňany - První záznamy o existenci Lipňan pocházejí prakticky ze stejné doby jako zápisy o Tršicích a ostatních okolních obcí. Vesnice Lipňany patřila v druhé polovině XIII.století vladykovi Hřivínovi z Lipňan. Jeho jméno se vyskytuje na několika současných listinách jako svědka, co svědčí o jeho vážnosti. Jeho nástupci nabyli statky i v okolních vesnicích. Tak Hřivín z Lipňan (snad syn či vnuk shora jmenovaného) učininil roku 1355 spolek s Matyášem z Dlouhé Loučky na všechny své statky v Lipňanech, ve Lhotce, Lazníkách, Ranošově a jinde. V roce 1368 prodali vladykové lipňanští, bratři Drch a Pitrold, vesnici Valentinovi z Přestavlk a pánům z Kravař, také vesnici Ranošov, Meziříč a Provodov. Konečně prodal Kuník z Drahotuš roku 1373 celou vesnici abatyši a konventu panenského kláštera svatého Jakuba v Olomouci i s tvrzí, dvorem o dvou lánech, s lukami, lesy a pastvinami. K tomu si vyžádal dovolení od markraběte Jana již roku 1371. Lipňany zůstaly v držení kláštera svatojakubského až do první čtvrti XVI.století, kdy klášter zanikl. V XVI.století získal Lipňany i blízké Vacanovice nejprve Jiří Žabka z Limberka a na Tršicích, který je držel dříve jako léno klášterní. Jeho právo k této vesnici popíral biskup olomoucký Stanislav Thurzo (1489-1540) a vymáhal si její vydání roku 1527 žalobou u zemského soudu. Ale Jiří Žabka si roku 1532 vymohl u krále Ferdinanda I., jemuž prokázal mnoho služeb, potvrzení svého práva na obě vesnice. Ještě toho roku je ale prodal a zapsal Žibřidovi z Bobolusk a na Tršicích. Olomoucký biskup se nepřestal domáhati svého práva na obě vesnice, až zemský soud rozhodl roku 1536 rozhodl rozepři ve prospěch olomouckého biskupa. Biskup Stanislav vyrovnal se pak s dosavadním držitelem vesnic tak, že přenechal obě vesnice téhož roku Žibřidovi z Bobolusk a na Tršicích i jeho synu Nikodémovi a dceři Zuzaně k užívání na čas jejich života, potom měly připadnout biskupovi, což se také stalo. Biskup postoupil obě vesnice kolem roku 1570 olomoucké kapitule za jistý roční důchod. Kapitule je připojila k svému panství v Tršicích. Po třicetileté válce byl dle vizitační zprávy z roku 1657 v Lipňanech 1 celoláník, 5 sedláků, 6 pololáníků a 2 chalupníci. Vizitační zpráva z roku 1771 uvádí: Kaple postavená roku 1711, na malé vížce zvonek s nápisem “Pro communitate in Lipňan honori B.M.V. et S.Floriani 1711" (Pro obec lipňanskou ke cti bl.B.M. a sv.Floriana). Zvon váží asi dva centy. Lepší stav byl v Lipňanech v XVIII.století. Podle urbariální fasse bylo v roku 1775 v obci 13 pololáníků, 2 chalupníci, 5 domkařů, mezi nimi byla pastouška a obecní hostinec a 4 podruzi. Roku 1837 bylo v Lipňanech 28 domů, 176 obyvatel a kaple sv.Floriána. Dne 24.května 1780 píše tršický farář František Drottner konsistoři: “Před dvěma roky shořela v Lipňanech kaple, s dovolením konsistoře postavená a sv.Florianovi zasvěcená, tak že musí býti ze základu na místě několik kroků od dosavadního stanoviště vzdáleném, znovu postavena. Obec lipňanská se nabízí, že kapli znovu vystaví. V červnu 1780 dodal děkan bystřický Jan Josef Klitschnik o této žádosti vyjádření. Píše: “Dne 12.tohoto měsíce byl jsem v Lipňanech, abych shlédl místo pro kapli určené. Leží uprostřed obce, je odděleno od obytných stavení a proto chráněno od nebezpečí ohně. Kaple je z dobrého materiálu od základů až po okna již vystavěná, vlastním nákladem občanů lipňanských, bez újmy práv farního kostela v Tršicích.” Lipňanská obec vydala reverze, pečetí svou opatřený a kapitule jako majitelce místa předložený, že bude na věčné časy kapli spravovati. Lipňany jsou přifařeny do Tršic, také přiškoleny byly do roku 1888 do Tršic. V tomto roce postavili společně obce Lipňany a Vacanovice obecnou školu v Lipňanech. V roce 1977 byla škola v Lipňanech zrušena. V posledním roce zde bylo zapsáno 17 žáků. V olomouckém okresním archívu se nachází o Lipňanech celkem 28 evidenčních jednotek (listin, svazků a pod.), pocházejících z let 1830-1943. V současné době se neví, zda byla později obecní kronika vedena. Od sloučení Lipňan s Tršicemi, k němuž došlo koncem roku 1974, jsou nejdůležitější údaje o nich obsaženy v kronice tršické. Obec Přestavlky - Přestavlky vznikly asi ve stejném období jako většina okolních obcí. První písemná zmínka o nich je z roku 1358, avšak v seznamu památek okresu Olomouc je uveden rok 1275. Zpočátku byly rozděleny mezi několik vladyků. Majitelé se střídali. V roce 1592 měly Přestavlky tvrz, poplužní dvůr a snad i pivovar. Od druhé třetiny 17. století měla obec stejnou vrchnost jako Hostkovice. V roce 1636 připadla olomouckým kanovníkům a v letech 1651-1773 náležela jezuitské koleji v Olomouci. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadly Přestavlky vrchnosti z Rokytnice. Do roku 1848 již k dalším změnám nedošlo. Ze 17. - 19. století jsou známy následující údaje: 1657: V obci bylo 10 zahradníků, 2 opuštěné chalupy a panský dvůr. 1780 (po 123 letech): Obec měla pouze 7 usedlostí. 1837 (po 57 letech): V Přestavlkách žilo 221 obyvatel ve 30 domech. V uvedeném mezidobí bylo asi provedeno rozdělení pozemků přestavlckého dvora novým usedlíkům. (Přestavlky kolem roku 1837 byly relativně velkou obcí, např. Vacanovice tehdy měly jen 126 obyvatel, Lipňany 176 obyvatel.) V následujícím stoletém období se počet obyvatel příliš neměnil. V roce 1930 bylo napočítáno 223 obyvatel. Stěhování mladých manželů s rodinami do měst nastalo po 2.světové válce, takže v roce 1983 již měly Přestavlky pouze 103 obyvatel. Po roce 1848 se Přestavlky staly součástí politického okresu Hranice, soudního okresu Lipník nad Bečvou, což trvalo do roku 1877. Od té doby přísluší k okresu Olomouc. V roce 1960 došlo k sloučení Přestavlk s Hostkovicemi, o několik roků později ještě navíc se Suchonicemi a v roce 1974 pak vše připadlo k Tršicím. Obec je součástí Penčické farnosti. Zemřelí odpočívají na hřbitově u kostela v Suchonicích. Obec Vacanovice - Podle historika Volného jméno Vacenovice se vyskytuje poprve ve 14.století, později se ujalo jméno Vacanovice. Byly majetkem zeměpána, nebyly jím však založeny. Někteří historici soudí, že byly osadou praslovanskou. Nejprve se jmenují Vacanovice v roce 1351 v listině markraběte Jana Jindřicha, bratra Karla IV. Tímto listem ustanovuje markrabě Jan Jindřich Františka Křišťana, rektora kostela v Hradci u Opavy svým kaplanem a dává mu statky, zejména Vacanovice ležící blízko Olomouce. Hradecký farář žádal místo Vacanovic ves Milostovice v kraji opavském. Tuto záměnu markrabě Jan Jindřich povolil. V roce 1353 dostala moravská markrabata Vacanovice nazpět a zůstaly jim po celé 15.století. Roku 1532 daroval Ferdinand I. Vacanovice a Lipňany českému místokancléři Jiřímu Žabkovi z Limberka. Tak byly obě obce přičleněny k panství tršickému. Jiří Žabka prodal Tršice Žibřidovi z Bobolusk, po něm je držel jeho syn Nikodém, pán na Kokorách, který je roku 1568 prodal olomouckému biskupovi Vilému Prusinovskému. Téhož roku postoupil biskup statek tršický kapitule olomoucké. Tršice, Vacanovice a Lipňany od roku 1568 až do roku 1848 patřily ke statku kapitulnímu. Roku 1848 byla zrušena vrchnostenská správa a moc rozdělena mezi úřady politické, berní a soudní. Vacanovice patřily ke kraji přerovskému, podkrajskému vedení v Hranicích, soudem a berním úřadem do Lipníka. Když byly roku 1855 zavedeny okresní úřady, náležely Vacanovice k Lipníku. Tyto úřady byly roku 1868 zrušeny a zřízena okresní hejtmanství. Vacanovičtí starostové pak obecní záležitosti vyřizovali v Hranicích. Teprve roku 1877 byly Vacanovice přeřazeny k okresnímu hejtmanství v Olomouci. Písemný dokument z roku 1351, zmiňovaný ve všech sepsaných dějinách obce, zcela jistě o založení Vacanovic nesvědčí. Zhruba ze stejné doby totiž pocházejí i první písemné záznamy o mnoha dalších moravských vesnicích. Všechny tyto záznamy z poloviny čtrnáctého století byly tehdy provedeny v důsledku zavedení centrální evidence pozemkového majetku, uskutečněné na celé Moravě za vlády Karla IV. Obec Zákřov - Osada Zákřovice, ves lidí bydlících za křovím, stávala na ostrohu mezi potokem zákřovským a lazničským, v kraji porostlém hustými lesy. Připomíná se roku 1349. V roce 1382 byla zde již vodní tvrz, jednopatrová budova, zásobovaná vodou z blízkých rybníků. Polovina osady byla svobodným statkem tršických vladyků, polovina olomouckého biskupství. Roku 1373 držel Zákřovice Unka z Majetína, pak Vilém z Ohnišťan, Oldřich z Mydlovar, Jetřich Prusinovský na Potštátě aj. Jetřich Prusinovský prodal roku 1529 Zákřovice majiteli Tršic Jiřímu Žamberkovi z Limberka. Roku 1532 přešlo panství tršické Žibřidovi z Bobolusk, pak jeho synovi Nokodémovi, který roku 1568 postoupil panství tršické i léno zákřovické biskupovi olomouckému Vilémovi z Prusinovic a ten ještě téhož roku olomoucké kapitule již jako pustou ves. Přes dvě stě let Zákřovice neexistovaly. Zanikla i tvrz, zůstal jen dvůr. Roku 1787 byl z rozhodnutí olomoucké vrchnosti rozparcelován a prodán novým osadníkům - z Kozlova 8, Ranošova 4, Nové Vsi 4 (dnes Daskabát), Lazniček 2, Přáslavic 2, Velkého Újezda 2. Postavili 24 obytných domů. Byla jim přidělena popisná čísla, 20 měřic pole, všichni osídlenci byli zproštěni robotní povinnosti. Organizátorem osídlování byl Jan Libiger. Osada byla obnovena, dostala název Zakrzow - Zákřov. Zákřov patřil k Tršicím. Od 8.1.1910 se stal samostatnou obcí. Od roku 1975 patří Zákřov do střediskové obce Tršice. ZÁKŘOVSKÁ TRAGEDIE V ROCE 1945 Blížící se porážka fašismu vedla vedoucí nacistické zločince k těm nejbestiálnějším činům. Jedním z mnoha takových u nás je i tragedie devatenácti zákřovských občanů. Pod záminkou, že Zákřov je střediskem partyzánů a obyvatelstvo je podporuje, podnikli němečtí fašisté - se zrádci Vlasovci - proti Zákřovu vražednou akci. Gestapem z Velkého Újezda byl vypracován plán akce proti Zákřovu a to tak, že celá vesnice bude obklíčena Vlasovci a pod záminkou střelby partyzánů na Vlasovce bude provedeno zatčení partyzánů a jejich pomocníků podle předem připraveného seznamu. Akce Zákřov byla provedena 18. dubna 1945. Zúčastnil se jí celý prapor Vlasovců. Navečer odjela horda Vlasovců přes Výkleky k Zákřovu. Po 21. hodině obklíčili gestapáci a Vlasovci obec a provedli prudký útok na severní část vesnice. Používali pušky, kulomety, pancéřové pěsti a ruční granáty. Zakrátko vyšlehly ze stavení rolníka - pana Frant. Švarce - plameny, ale občané požár lokalizovali. Tato usedlost však byla vzápětí znovu zapálena. Když se občané znovu pokoušeli hasit nebo zachraňovat dobytek, bylo na ně stříleno. Někteří byli zadrženi a odvlečeni do jednoho stavení, kde byli střeženi. Aby bylo znemožněno hašení požáru, naházeli Vlasovci do ohně ruční granáty, které postupně vybuchovaly. Pod ochranou palby prováděli Vlasovci drancování, loupení a zatýkání osob - hlavně mužů a chlapců - až do ranních hodin. Na druhý den ráno byli propuštěni bez výslechu muži starší 50 let. Ostatní - v počtu 23 - byli v trojstupech odvedeni do Velkého Újezda. Tam je Vlasovci zavřeli do malé místnosti ve dvoře radnice - bývalého chléva. Zde byli dva dny "vyslýcháni", biti a týráni. Čtyři z uvězněných byli propuštěni. Ostatních 19 mužů po dvoudenním mučení, s přeraženými údy a rozbitými obličeji, naházeli do nákladního auta a odvezli do lesa k samotě Kyjanice. Stalo se tak v podvečer 20. dubna. Nad samotou Kyjanice u dřevěné boudy (o rozměrech asi 150x210 cm) zastavili, přivezli německého faráře p. Schustera ze Slavkova a vyzvali ho, aby dřevěnou boudu vykropil jako hrob. Když farář uviděl zakrvácené a zohyzděné obličeje a těla přivezených mužů, zhroutil se a odmítl výkrop provést. Němci a vlasovci nalili pak do boudy dehet, naházeli poloubité české mučedníky do boudy, obložili je dřívím, na těla nalili ještě benzín a pak vše zapálili..... Dlouho se plížil dusivý dým lesy a údolím. Místo bylo střeženo ozbrojenými barbary a nikdo tam nesměl. Doma zatím příbuzní mrtvých marně - po prožitých hrůzách - čekali na návrat svých manželů, otců, synů a bratrů. Ti se však nevrátili. Teprve po osvobození 12.5.1945 mělo pátrání po zákřovských mučednících výsledek. To už museli zbytky ohořelých těl vykopati kozlovští Němci, kteří mrtvé po hrozné smrti zakopávali. Lékařským ohledáním bylo zjištěno, že většina zavražděných byla upálena zaživa. Současně bylo zjištěno, že ani jediná z nalezených stehenních kostí nebyla bez poruchy. Kosti byly zpřeráženy barbary za nelidského mučení při výsleších. 14.5.1945 byly zbytky mrtvých uloženy do jediné rakve a tato byla za velké účasti lidu pohřbena na tršickém hřbitově. Nad společným hrobem byl postaven pomník s fotografiemi a jmény umučených. Na místě tragedie byl 31.10.1949 odhalen památník "Zákřovský žalov". Památník je dílem akad. Sochaře Vladimíra Navrátila, profesora olomoucké univerzity a arch. Lub. Šlapety z Olomouce. Památník vyjadřuje zoufalství ženy nad tragedií devatenácti zákřovských občanů. Podstavec památníku má rozměry boudy. V základech je malá krypta s dubovou rakvičkou, v níž jsou uloženy pozůstatky a popel hrdinů za živa upálených a zbytky ohořelých rohových trámů boudy. V měděném pouzdru je pamětní listina a spisy o tragedii. V pozadí památníku je vysázeno do půlkruhu 19 symbolických lip pro vzpomínku na každého z upálených mučedníků.


Zámek v Tršicích - Na místě dnešního tršického zámku stávala gotická tvrz, připomínaná v roce 1377, založena mezi lety 1318-1339. Kdy přesně byla založena, kdo dal podnět k jejímu založení - zda to byl zeměpán, šlechta či byla vystavěna zemskou robotou, nevíme. Zakládací listiny shořely za třicetileté války roku 1642. Byla to budova přízemní, obehnána hradbami, valy a vodním příkopem na jižní straně. Přístup do tvrze umožňoval padací most, který se v době nebezpečí zvedal. Pozůstatkem gotické tvrze je gotický portál vjezdu, okrouhlá hladomorna v podzemí, vytesaná z části ve skále, 7m hluboká. Nad ní jsou zachovány dvě vězeňské kobky. Tvrz byla sídlem zemanů - vladyků. Dvůr u tvrze byl střediskem vrchnostenského podnikání. V 15. století za Kokorských z Kokor byla tvrz pozdně goticky upravena. Od roku 1437 se začalo užívat pro tršickou tvrz názvu hrad, snad pro její vzhled, v roce 1514 a v roce 1529 za vladyky Jiřího Žabky z Limburka je vrchnostenské sídlo nazýváno zámkem. Byl sídlem světské vrchnosti do r.1581. Významná renesanční přestavba na zámek v roce 1532 sjednotila oba jižní paláce v jediné křídlo. V roce 1568 zámek získalo olomoucké biskupství, později kapitula. Od roku 1581 do roku 1848 byl sídlem církevní vrchnosti a stal se úřední budovou. Byl v ní umístěn vrchnostenský úřad s úředníky - vrchní, důchodní, kancelářský a dva písaři. Roku 1848 byl vrchnostenský úřad zrušen. Zámek si pak pronajímali kanovníci a preláti k letnímu pobytu, a to až do roku 1918. Tršický zámek roku 1919 osiřel, když zemřel vrchní Ignác Tomáš Grimmenstein, bratr olomouckého kanovníka Vincence Grimmensteina. Roku 1922 byl zámek pronajat Charitě z Olomouce pro těžce postižené děti, o které pečovaly řádové sestry sv. Norberta ze Svatého Kopečka až do r.1946, kdy se odstěhovaly do Nezamyslic. V roce 1948 byl zámek jako konfiskát přidělen MNV v Tršicích. Novodobě byl zámek opravován v letech 1975-1976. V současné době je v zámku umístěn obecní úřad, obřadní síň OÚ, vesnické muzeum a místní knihovna. Heraldická malba na zámku v Tršicích Roku 1984 byla na zámku v Tršicích objevena při malování interiéru chodby v prvním poschodí neznámá nástropní olejomalba. Po konzultaci s Okresním střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Olomouci bylo rozhodnuto, že malba bude zachována a postupně obnovena. Prací na odkrývání a čištění malby, která významně obohatila interiér zámku, se ujala restaurátorka K.Trezuljaková. Z nástropní malby o rozsahu asi 15m2 bylo sejmuto několik vrstev vápenných a hlinkových "líček", provedeno vytmelení a malířská retuš chybějících částí. Podle odkryté signatury na meči sv.Václava jde o dílo olomouckého malíře Rabenalta (1819-1892) z roku 1876. Kompoziční jádro malby, jejíž význam je dán především hodnotou heraldickou, tvoří rozvíjená kartuše olomoucké kapituly, do jejíhož majetku tršický zámek od roku 1568 patřil. Znak olomoucké kapituly pochází z doby olomouckého biskupa kardinála Fr.Ditrichsteina a byl až do počátku 19.století každoročně uváděn na tištěném kapitulním kalendáři. Základ znaku tvoří romanticky cítěná figura českého knížete Václava ve zlatém brnění, s knížecí čapkou, mečem a praporcem. U nohou knížete jsou umístěny tři španělské štíty. Na středním zlatém štítu je namalována černá svatováclavská orlice se zlatou osmicípou hvězdou na hrudi. Po heraldicky pravé straně je erb arciknížectví rakouského: v červeném poli stříbrné břevno a knížecí koruna se třemi viditelnými oblouky, červenou výplní a hranostajovým lemem. Na opačné straně je umístěn erb Říše římské s černou dvouhlavou orlicí a císařskou korunou. Ve čtyřech rozích malby, původně vyplňující strop dnes zrušené místnosti, doplňují kompozici zavíjené kartuše se čtyřmi identickými erby olomouckého kanovníka Arthura z Koeniegsbrunnu (1817-1880). Ve čtvrceném štítu - položeném na osmicípé hvězdě - je na prvním a čtvrtém zlatém poli zobrazen krahujec. Zbývající dvě červená pole štítu jsou dělena dvěma šikmými stříbrnými pruhy. Nad štítem je umístěna baronská koruna, berla, mitra s fibriemi (druh vlákna z agave) a fialový klobouk se šesti střapci. Arthur z Koeniegsbrunnu patřil mezi nejvýznamnější osobnosti olomouckého života minulého století. Narodil se v Brně 20.září 1817 a po studiích ve Vídni a v Olomouci působil mimo jiné i jako ředitel kapitulních statků a vrchní inspektor olomoucké arcidiecéze. Byl horlivým vlastencem a na české straně stál i jako zemský poslanec. Redigoval vlastenecký časopis "Cyril a Metoděj", obětavě podporoval počátky olomouckého Vlasteneckého muzea. V roce 1848 vedl do Vídně deputaci složenou ze zástupců Hané a Valašska se žádostí o připojení Moravy k Čechám. Za dva roky se přihlásil k zakladatelům Národní jednoty v Brně. Poznámky: Za Arthura z Koeniegsbrunnu byly zrušeny valy na jihovýchodní straně zámku, zahrada ovocnářská a zelinářská, zřízen úhledný park vysázený okrasnými keři, domácími i cizokrajnými stromy, hlavně jehličnany. Jeho dílem byl i hájek za Horním mlýnem a řada lip podél hlavní cesty v Chaloupkách, nad levým břehem říčky Olešnice. Pamětníci vzpomínají na vzrostlé a rozložité lípy a na bohatou žeň v době květu. V letech 1871-1880 pobýval v Tršicích, kde také zemřel 8.4.1880. Kardinál Frant. Dietrichstein se narodil se roku 1570 v Madridě, kde jeho otec byl císařským vel-vyslancem. Studoval v Praze a pak na pověstném římském Germaniku; u svých učitelů vzbuzoval pozornost svým nevšedním nadáním. Roku 1599 byl zvolen olomouckým biskupem. Zemřel r.1836 v Brně. K O S T E L Nanebevzetí Panny Marie - Nový tršický chrám nahradil původní, ještě gotickou svatyni, připomínanou v listinách v roce 1374. její historie byla přepestrá - vícekrát byla poškozena a vyhořela, takže v roce 1885 dostala břidlicovou střechu, která nahradila původní šindelovou. Současný prostorný kostel byl postaven podle projektu architekta dr.Josefa Peskáče, ministerského rady z Vídně, staviteli Albrechtem Hudcem z Hranic a Janem Sedláčkem z Lazů ve Slezsku. Základní kámen nového kostela byl položen 29.5.1905 a již následující rok, dne 18.10.1906, kostel vysvětil olomoucký světící biskup ThDr.Karel Visner. K A P L E svaté Kunhuty - Děkanátní matrika přerovská z roku 1691 poznamenává, že se v kapli sv. Kunhuty sloužily mše svaté třikrát do roka. V tršické farní kronice se lze dočíst: "Lid rád sem spěchá na mši svatou, která se v úterý hodový (v říjnu) zde slouží a nemocní, hlavně postiženi "zimnicí", utíkají se s důvěrou k patronce kaple - svaté Kunhutě." Hřbitov kolem kaple byl zrušen v roce 1857. Pověst o vzniku kaple "Kdysi oral sedlák v těch místech, kde stojí nyní kaple a vyoral sošku sv. Kunhuty. Zanesl ji do kostela, ale soška zmizela. V příštím roce byla opět vyorána na témže místě. To se opakovalo po několik let. Sedlák, na jehož poli byla soška objevena, usoudil, že je to Boží pokyn, a proto tam dal vystavět kapličku. Byla zasvěcena sv.Kunhutě. Dřevěná soška je umístěna na oltáři. V rukou drží dřevěné rádlo. Soška prý má zázračnou moc a nemocní zdaleka sem přicházeli, aby je uzdravila." Pozn: Svatá Kunhuta, dcera lucemburského hraběte, se provdala na přání rodičů za bavorského vévodu Jindřicha, pozdějšího krále a císaře německého. Po jeho smrti vstoupila do kláštera. Zemřela roku 1040.

Oficiální stránky obce
Copyright © 2006 www.turistickyruch.cz. Publikování nebo další šíření obsahu serveru je bez písemného souhlasu zakázáno. Kontaktní e-mail turistickyruch@turistickyruch.cz.